(*29. 7 1955, † 2. 11. 2007)

Ocenění Blanický rytíř (2010) za celoživotní dílo.

Paní Eva Procházková se narodila ve Velkých Chvalovicích na Nymbursku. V letech 1965 až 1968 vystudovala poděbradské gymnázium a poté absolvovala v letech 1968 až 1973 studium archivnictví a historie na Univerzitě Karlově. Po ukončení studia na konci roku 1973 nastoupila jako archivářka v Okresním archivu v Benešově, který od roku 1975 fakticky vedla, v roce 1978 se stala jeho ředitelkou i titulárně a tento post zastává dodnes.

Během svého působení ve Státním okresním archivu v Benešově se vždy snažila a snaží o jeho povznesení a modernizaci. V 70. a 80. letech 20. století rozhodně nepatřilo archivnictví k preferovaným oborům veřejné správy a v době příchodu paní doktorky Procházkové samotný benešovský archiv neměl právě nejlepší renomé. Jeho existenční podmínky, zajištění jeho činnosti po hmotné i odborné stránce byly na velmi špatné úrovni. Eva Procházková se však odhodlaně pustila do boje za zlepšení tohoto stavu a s neúnavností sobě vlastní se postupně zasazovala o nápravu. Jistě nejviditelnějším úspěchem její profesní kariéry bylo otevření nové budovy Okresního archivu v Benešově v roce 2000. Benešovský archiv se za vedení PhDr. Procházkové rozrostl do nebývalých rozměrů a dnes má kolem 1900 archivních fondů v rozsahu zhruba 3800 běžných metrů. Stejně tak se rozrostla archivní historická knihovna s výrazným regionálním zaměřením, která díky soustavné akviziční péči Evy Procházkové dosáhla v roce 2009 počtu 28.700 svazků a která je z velké části opatřena digitálním katalogem. A především se podařilo benešovskému archivu v uplynulých letech zpracovat a tím pádem i zpřístupnit badatelské veřejnosti velké množství archivního materiálu. Organizační schopnosti projevila Eva Procházková při pořádání výstav a konferencí. Díky velmi dobré spolupráci a vzájemnému porozumění mezi benešovským okresním archivem, vlašimským Muzeem Podblanicka a pražským státním oblastním archivem, popřípadě i dalšími institucemi, se podařilo uspořádat několik výstav, které přispěly k propagaci historického poznání a k oživení kulturního života na Benešovsku. Stačí zmínit několik větších výstav z poslední doby – Blaník (2004), Historie požární ochrany na Benešovsku (2005), Život na Podblanicku za protektorátu (2005), Tajemství paravánu následníka trůnu (2006), Pohlednice z Podblanicka ze sbírky Františka Kavky (2007), Slavné osobnosti ve fondech středočeských archivů (2008) a Přemysl Pitter – Pavla Moudrá. Milíčův dům na pražském předměstí: příklad česko-německo-židovského soužití (2009) a další. Eva Procházková také stála u několika vědeckých zasedání, které měly tematické zakotvení v regionu, ale jejichž význam značně přesahoval Benešovsko. V roce 2003 se konaly dvě takové konference – v souvislosti se Sázavským klášterem Opat Prokop a jeho doba a ve vztahu k místním institucím 300 let benešovského gymnázia. Bohatá je také její přednášková a popularizační činnost vč. historických přednášek v rozhlasovém vysílání nebo v přípravy podkladů pro dokumentární filmy o Benešově a Benešovsku.

Eva Procházková dlouhá léta věnuje mimořádnou pozornost také redakční práci v regionu. Od roku 1996 je redaktorkou Středočeského sborníku historického a jako dlouholetá členka redakční rady a kmenová autorka od roku 2004 převzala podstatnou část redakčních povinností ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka. Obě periodika si i díky její obětavé práci dlouhodobě udržují vysoký standard a svými kvalitami a významem překračují regionální rámec.

Významná je samozřejmě pro Podblanicko badatelská činnost Evy Procházkové. Vynikajícím způsobem zpracovala řadu témat z dějin regionu, z nichž jí nejbližší je hrdelní soudnictví na Podblanicku. Dalším velkým tématem, kterému se dlouhodobě věnuje, je korespondence dvou význačných osobností Přemysla Pittera a Pavly Moudré. Je autorkou řady odborných studií a článků z dějin Podblanicka. Z jejích knižních publikací, které zpracovávají vysoce odborným a zároveň pro čtenáře přitažlivým způsobem historii regionu, je možno jmenovat Benešov v edici Zmizelé Čechy (2005), Načeradec. Dějiny městečka a okolních obcí (2006) nebo Bukovany. Kapitoly z dějin posázavské vesnice (2009). Jako autorka se spolupodílela kupříkladu na publikacích Benešovsko – Podblanicko (1985), Týnec nad Sázavou. K historickým kořenům města (2006) a celé řadě dalších.

Ač pochází z Polabí, již téměř čtyřicet let života zasvětila našemu kraji. Zatímco většina dnešních archivářů klesá pod tíhou úředních povinností, ona je suverénně zvládá, ale navíc věnuje všechen volný čas vědecké a popularizační práci pro náš region. Dlouhá léta je jedním z garantů fundovaného studia historie zdejšího kraje. Poznání historie a kultury Podblanicka by bez jejího příspěvku bylo mnohem chudší.