(* 23. 11. 1926, † 13. 10. 2008)

Ocenění Blanický rytíř in memoriam (2009) za celoživotní dílo.

Ač rodilý Pražan, svým osobním vztahem ke kraji pod památným Blaníkem a zejména výsledky mnohaletého úsilí, objevitelské práce i badatelské činnosti se nejvýrazněji zapsal mezi osobnosti zabývající se odhalováním dosud stále ještě málo známé historie obou Blaníků, ale především zaniklého ženského kláštera na území dnešních Louňovic pod Blaníkem.

Pavel Radoměrský, numismatik, historik – archeolog a významný vědecký pracovník Národního muzea v Praze, se narodil 23. listopadu 1926. Své dětství i školní léta prožil v rodné Praze. Po absolvování Gymnázia v Praze 10 se věnoval studiu historie na Filosofické fakultě University Karlovy, kterou zdárně ukončil v roce 1952. Ještě v témže roce začal pracovat v numismatickém oddělení Národního muzea v Praze. Jako numismatik se zabýval zejména mincovnictvím keltským, dále pak antickým, byzantským a českým denárovým obdobím. Výsledkem jeho vědecké činnosti bylo vydání řady odborných studií a pro laickou veřejnost několika prací, které zpřístupňují srozumitelnou formou dosažené poznatky a nové informace z numismatiky.

Zde patří alespoň připomenout podstatný podíl na vydání publikace Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky, na které úzce spolupracoval se Zdeňkem Petráněm. Dále byl např. též autorem dvou scénářů filmů o numismatice. Byl členem Numismatické společnosti československé, které v letech 1968 – 1976 předsedal.

V roce 1961 přešel do oddělení historicko-archeologického Národního muzea v Praze, kde setrval až do ukončení své aktivní vědecké činnosti. Zde se pilně věnoval historické archeologii, která jej v letech následujících mnohem těsněji připoutala ke krajině pod oběma Blaníky a věnoval jí nejlepší léta ze svého života. V polovině osmdesátých let minulého století se činnost Pavla Radoměrského jako vědeckého pracovníka Národního muzea v Praze postupně uzavírala. V důsledku vážného onemocnění byl nucen po 34 letech plodné práce vzdát se dalších aktivit a v roce 1986 odejít do předčasného důchodu. Jeho životní cesta se zcela uzavřela dne 13. října 2008.

PhDr. Pavel Radoměrský, CSc., se dostal do kontaktu s Podblanickem v roce 1952 díky návštěvám své tety, která v té době žila v Louňovicích pod Blaníkem. Krajina s oběma Blaníky a se starobylým městečkem v údolí mu hned při první návštěvě učarovala a po bližším seznámení se s historií místa byl jeho další osud nevratně nasměrován. Předmětem jeho zájmu se stala především dosud “utajená” stavební historie zaniklého premonstrátského ženského kláštera na území městečka, ale i málo známá historie obou Blaníků. Proto v dalších letech obětoval téměř veškerý svůj volný čas provádění archeologického výzkumu. Ten měl za cíl zjistit polohu zaniklého kláštera v rámci zástavby a doložit postupný vývoj a přerůstání klášteřiště se středověkou klášterní osadou v dnešní městečko.

Systematický archeologický výzkum v Louňovicích pod Blaníkem provádělo historicko-archeologické oddělení Národního muzea v Praze – Historické muzeum v souladu se státním plánem základního výzkumu od srpna 1955 až do roku 1961. Zjišťovací výzkumy od počátku prováděl Pavel Radoměrský ve svém volném čase a na vlastní náklady ze svých omezených finančních prostředků.

Po roce 1961, díky zajímavým historicko-archeologickým nálezům na Malém Blaníku, které se mu podařilo objevit, se vyhranil i jeho náhled na značný historický význam obou vrchů.

S výsledky historicko-archeologického výzkumu v Louňovicích i s nálezy na Velkém i Malém Blaníku Pavel Radoměrský průběžně seznamoval v mnoha publikacích a na svých přednáškách jak odborníky především na půdě Národního muzea v Praze, tak laickou veřejnost hlavně na Podblanicku v samotných Louňovicích pod Blaníkem.

Velké pozornosti zájemců o historii zaniklého kláštera, městečka i Blaníků se těšily výstavy, na kterých se autorsky výrazně spolupodílel. Na těchto vědecko-osvětových akcích bylo možno spatřit výsledky dlouhodobého archeologického výzkumu, kde převažovala louňovická středověká keramika. Tyto výstavy se uskutečnily v roce 1974 a 1979 v samotných Louňovicích v sále místního zámku.

Obdobné výstavy proběhly v souvislosti s Louňovicemi a středověkou keramikou ještě na jaře 1975 v Národním muzeu v Praze a v roce 1976 v Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře, vždy za velkého zájmu veřejnosti.

Nepochybně završením záslužné činnosti Dr. Radoměrského ve prospěch krajiny pod památným Blaníkem se stalo otevření stálé expozice Národního muzea v opravených prostorách louňovického zámku. Vznikla díky pochopení Národního muzea v Praze, místní samosprávy v Louňovicích a Okresního muzea v Benešově.

Název expozice “Nejstarší dějiny Louňovic pod Blaníkem ve světle historicko-archeologického výzkumu” – plně vystihuje zaměření a přehledně zachycuje téměř tři desítky let trvající výzkumnou činnost. Je i místem symbolického poděkování všem, především občanům Louňovic, kteří vypomáhali při mnohaletém archeologickém výzkumu, ale i těm, kteří dlouhodobě umožňovali výzkumy ve svých nemovitostech provádět.

Svým dlouholetým zájmem a snahou o osvětlení bílých míst v historii obou Blaníků i zaniklého louňovického kláštera se Pavel Radoměrský nesmazatelně zapsal mezi osobnosti, které se významem své dlouholeté činnosti výrazně zasloužily o rozvoj a zachování kulturního dědictví na Podblanicku.