/ Blanický rytíř
Všechny aktuality

Noví držitelé ocenění Blanický rytíř

aktuality

10.04.2020

Ocenění Blanický rytíř v roce 2020 získaly tři nové osoby, které se významně zasloužily o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. Jsou jimi Věra Čiháková z Prahy a ze Zahrádky, Jiří Maršíček z Votic Ladislav Žížala z Týnce nad Sázavou. Ocenění udělují třem navrženým kandidátům zástupci neziskových organizací Podblanicka a v letošním roce porota vybírala z čtyřiceti tří nominací.

Od počátku vyhlašování v roce 1999 obdrželo ocenění neziskových organizací již šedesát dva osobností. V letošním roce rozhodla porota složená ze zástupců jednotlivých nevládních organizací o udělení ceny dalším třem nominovaným (uváděni dle abecedy).

  • Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestné ocenění “Blanický rytíř” Věra Čiháková za celoživotní činnost, zejména za záchranu paměti městečka Zahrádka (podrobná nominace níže).
  • Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestné ocenění „Blanický rytíř“ Jiří Maršíček, za celoživotní dílo, zejména za dokumentaci násilné kolektivizace na Voticku a za podíl na záchraně kláštera sv. Františka z Assisi ve Voticích (podrobná nominace níže).
  • Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestné ocenění „Blanický rytíř“ Ladislav Žížala, za celoživotní dílo, zejména za dokumentaci a interpretaci kulturního dědictví Týnecka (podrobná nominace níže).

Slavnostní udělování, které tradičně probíhá na Velký pátek, nemohlo vzhledem k vyhlášenému nouzovému stavu proběhnout. „Nechtěli jsme velkopáteční více jak dvacetiletou tradici udělování ocenění Blanický rytíř přerušit ani v letošním roce, oceněným osobnostem bude titul Blanického rytíře předán osobně po ukončení omezení volného pohybu v rámci nouzového stavu v ČR“ říká předseda ČSOP Vlašim Pavel Pešout. Blaničtí rytíři obdrží kromě diplomu a odznaku blanického rytíře jedinečnou hodnotnou sochu Blanického rytíře s kamenem z hory Blaník, jejímž autorem je umělecký kovář Bohumil Hrubeš. Generálním sponzorem udělování ocenění Blanický rytíř je akciová společnost RABBIT Trhový Štěpánov a Středočeský kraj.

Závěrem tiskové zprávy přijměte výzvu k nominaci nových Blanických rytířů. Ocenění budou vyhlášeni na Velký pátek, což bude 2. dubna 2021. Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř. dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní dílo (ve výjimečných případech může být ocenění uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec, zájmový spolek písemně na adresu: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (e-mail: vlasim@csop.cz). Nominace musí obsahovat titul, jméno a příjmení kandidáta, datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho kontaktní adresu popř. telefon. Uzávěrka nominací bude zveřejněna v lednu 2021.

 

Ing. Pavel Pešout

Kontakt: pavel.pesout@csop.cz, 317 845 169

www.blanickyrytir.cz

 

Nominační texty letošních Blanických rytířů

 

Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestné ocenění “Blanický rytíř” Věra Čiháková za celoživotní činnost, zejména za záchranu paměti městečka Zahrádka

            Věra Čiháková se narodila 31. května 1938 v Praze. Již od dětství s rodiči trávila často letní pobyty v Ježově, Píšti a Zahrádce. V Zahrádce, odkud pocházela rodina jejího otce, si pak spolu s ovdovělou matkou postavila rekreační chatu, kde trávila většinu svých dovolených až do doby likvidace obce z důvodu výstavby vodní nádrže Švihov.

            Věra Čiháková vystudovala Vysokou školu železniční v Praze a celý svůj profesní život se věnovala projektování a přípravě dopravních staveb. Po většinu života pracovala ve Státním ústavu dopravního projektování, kde se podílela i na dokumentaci pro úpravu silniční a železniční infrastruktury spojené s výstavbou vodního díla Švihov. V závěru své pracovní kariéry působila v různých pozicích souvisejících s investiční výstavbou u ČSD a ČD.

            Citové pouto k zatopenému městečku Zahrádka si uchovala až do současnosti. V roce 2003 začala spolupracovat s občanským sdružením Přátelé Zahrádky, které oživuje odkaz městečka Zahrádka a usiluje o obnovu a multikulturní využití tamního původně románského kostela sv. Víta.

            Bez nároku na odměnu zpracovala již realizovaný projekt odvlhčení kostela a podílela se na zpracování rovněž již realizovaného projektu obnovy elektroinstalace. Při obou těchto akcích rovněž zajišťovala autorský dozor. Když se Národní památkový ústav, který kostel v Zahrádce spravuje, rozhodl její práci finančně ohodnotit, věnovala celou vyplacenou částku opět na opravy kostela. Spolu zejména s paní Libuší Hejretovou a předsedkyní výboru spolku paní Janou Kašparovou se podílela na zadání a technickém dozoru stavebníka při čištění a zajišťování nástěnných maleb v interiéru kostela a restaurování vitrážových oken. V roce 2019, jenž byl 800. výročím založení obce Zahrádka, se také podílela na navrácení zrekvírovaného zvonu „Josef“. Studiem dokumentů v řadě archivů shromáždila podklady o historii i novodobých osudech kostela. Mimo jiné zmapovala například nynější umístění a využití původního inventáře.

            Průběžně se podílí na shromažďování fotografií, vzpomínek a památek na městečko Zahrádka a život v něm. Připravuje příležitostné dokumentární výstavy, které doprovázejí kulturní akce pořádané Spolkem Přátelé Zahrádky. Podílí se na sbírání finančních prostředků na veřejnou sbírku, kterou Spolek Přátelé Zahrádky ve prospěch oprav, restaurování a vybavení kostela v Zahrádce pořádá.

            Díky Věře Čihákové se mohou rodáci vracet do svého rodiště a vzpomínka na Zahrádku je stále živá. Činnostem spojeným s opravami a restaurováním kostela, pořádáním kulturních akcí a dokumentací podoby městečka a života v něm věnuje většinu svého času, za což si právem zaslouží ocenění Blanický rytíř.

 

Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestné ocenění „Blanický rytíř“ Jiří Maršíček, za celoživotní dílo, zejména za dokumentaci násilné kolektivizace na Voticku a za podíl na záchraně kláštera sv. Františka z Assisi ve Voticích.

            Jiří Maršíček se narodil 2. května 1952 do malebné vísky Hlohov. Jeho předci v kraji, s výhledem na Blaník, dlouhodobě hospodařili na svých polích. Narodil se do doby, kdy hospodáři postupně přicházeli o svůj majetek, pole i zvířata, která po desetiletí živila předchozí generace. Těžké období přišlo, když začala vznikat jednotná zemědělská družstva. Nijak nebyla ušetřena ani jeho rodina, která musela nuceně vstoupit do vznikajícího JZD Zvěstov. V době kolektivizace a drastických výslechů byl obviněn a následně odsouzen na 10 odnětí svobody a propadnutí majetku i jeho strýc, který odmítl dobrovolně vstoupit do místního JZD.

            Přes tehdejší potíže se vyučil zámečníkem a následně vystudoval Střední průmyslovou školu ve Vlašimi. V roce 1978 se oženil a se svou ženou Marií si postavili rodinný dům ve Voticích, kde společně vychovali své dvě děti. Svůj profesní život strávil v tehdejším elektrotechnickém průmyslu ve firmě TESLA, následně pracoval v TRW a předdůchodovou dobu pracoval v plynárenském odvětví. Po revoluci došlo k vrácení zbědovaných polí zpět rodině, dnes na nich hospodaří jeho syn Petr a statek v Hlohově se stal domovem jeho rodiny.

            Přibližně od roku 2008 se stal jeho životní náplní votický klášter sv. Františka z Assisi. Dokázal kolem sebe nadchnout další jedince, jimž osud této památky nebyl lhostejný. V roce 2010 se stal zakládajícím členem spolku „Za záchranu kláštera sv. Františka z Assisi ve Voticích“. Osud kláštera se obrátil k lepšímu v roce 2012, kdy se majitelem tří křídel stalo město Votice. Spolek se také věnuje záchraně movitého majetku, který zůstal uchován v klášterním kostele sv. Františka z Assisi. Je vyhlašovatelem veřejné sbírky, díky které byly restaurovány barokní socha sv. Ivana a osm obrazů, další obrazy k restaurování se připravují. Sám Jiří Maršíček z vlastních prostředků nechal zrestaurovat obraz Sv. Františka.

            Ani zdi kláštera nebyly v době komunismu ušetřeny násilných procesů a zrůdností proti lidskosti, které byly páchány tehdejšími státními a bezpečnostními složkami. Proto vznikla myšlenka věnovat zdejší prostory vzpomínce obyčejným rolníkům a jejich rodinám a především obětem, které byly usurpovány tehdejším režimem. Nespočetně hodin se věnoval autentickému natáčení vzpomínek pamětníků, sběru archiválií a spolupořádání vzpomínkových a pietních akcí. V roce 2018 v součinnosti s Vlastivědným klubem Votice, Městem Votice, Asociací soukromého zemědělství ČR, Konfederací politických vězňů v ČR a Ústavu pro studium totalitních režimů, byl spoluautorem stálé expozice – „VE JMÉNU ŠŤATNÝCH ZÍTŘKŮ“. Výstava a stejnojmenná publikace je věnovaná kolektivizaci na Voticku, která vyhnala sedláky z jejich gruntů, nenahraditelně změnila tvář venkova a nevratně ukradla po generace budovanou lásku k půdě a vlastní zemi.

            Doposud se s Jiřím Maršíčkem můžete potkat v klášteře jako s průvodcem.

 

Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestné ocenění „Blanický rytíř“ Ladislav Žížala, za celoživotní dílo, zejména za dokumentaci a interpretaci kulturního dědictví Týnecka.

            Ladislav Žížala se narodil 4. listopadu 1929 ve Skalici u Benešova, kde jeho rodiče vlastnili větší hospodářskou usedlost. Ve věku dvou let mu zemřel otec a matka se kvůli zajištění hospodářství brzy znovu vdala. V letech 1939–1948 absolvoval Gymnázium Benešov a po maturitě, už ve zcela nových politických poměrech se rozhodl na radu jednoho z profesorů pokračovat v nástavbovém studiu na umělecké škole sklářské v Železném Brodě. Jeho původním plánem bylo vystudovat stavebnictví, to ale kvůli svému původu studovat nemohl. Ačkoliv nestudoval obor, který by chtěl, své umělecké výchovy nikdy nelitoval.

            Svoje první zaměstnání našel v Praze v podniku zahraničního obchodu Skloexport. Po vojenské službě u Pomocných technických praporů se vrátil do Skloexportu a po dalším roce se stěhoval s manželkou a malým synem do Týnce nad Sázavou. Zaměstnání našel v brodecké Jawě, kde si v uvolněnějších politických poměrech v létech 1961–1966 mohl doplnit při zaměstnání ekonomické vzdělání dálkovým studiem na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Ladislav Žížala byl od svých mladých let aktivní v kulturním životě. V podstatě od dětství byl ochotnickým hercem, od sedmi let hrál divadlo v rodné Skalici, které se hrálo pod hlavičkou Čtenářské besedy. Herectví zůstal věrný i v době, kdy byl u PTP a aktivní byl i v týneckém Ochotnickém spolku.

            Od dětství bylo jeho koníčkem malování. Na benešovském gymnáziu se stal uznávaným kreslířem a výtvarné vzdělání na sklářské škole značně rozšířilo jeho dovednosti. Kresbami doplňoval v jednom období vojenské služby po práci v dolech svými kresbičkami časopis Voják na šachtě. Založil dnes již padesátiletou tradici výstav malířů Týnecka - Týneckého bienále, kterého se sám také aktivně účastnil. Své vášni pro kreslení a malbu se věnuje i v důchodovém věku. K jeho oblíbeným technikám patří akvarel a perokresba. Namaloval stovky obrazů, které často zachycují nyní již neexistující zákoutí posázavské přírody. Tím navazuje i na svůj další zájem a tím je historie regionu.

            Od 90. let se angažuje ve Vlastivědném spolku Týnce nad Sázavou. Má rozsáhlý kulturní a historický přehled o lokálních reáliích. Svých znalostí využil při psaní knihy Týnec nad Sázavou, k historickým kořenům města, kde se stal jedním z jejich editorů a velkou část sám sepsal. Kniha vyšla v roce 2006. Rovněž se podílel na jejím druhém doplněném vydání, které vyšlo v roce 2018. Kniha je doplněna jeho několika akvarely a perokresbami s motivy z Týnce a jeho osad. Dále je autorem mnoha článků, které vyšly v Týneckých listech nebo Benešovském deníku. V nich přibližuje život významných i často zapomínaných osobností regionu. Benešovský deník otiskl na pokračování jeho vyprávění o studiu na benešovském gymnáziu v době protektorátu. Zpracoval řadu dalších témat: o živnostnících a obchodech, průmyslových podnicích, o zemědělství, týneckých malířích, byly to i články o posledních týneckých vilách z období před poslední válkou. Pro pomník padlých vypracoval seznam válečných obětí. Spolupracoval na řadě informačních a propagačních materiálech, kde dokázal spojit své znalosti s malířstvím a namaloval řadu pohledových plánků, jako propagace měst Týnce nad Sázavou a Netvořic. V rámci přednáškových cyklů Vlastivědného klubu přednášel mj. o životě v Jawě.

            V devadesátých letech měl výrazný podíl na dokončení opravy budovy týneckého městského muzea, jeho vybavení novým mobiliářem, novými exponáty a po dlouhých deseti letech jeho opětovném otevření v roce 1996. Pomáhal i s kulturní činností muzea.

            Ať už se Ladislav Žížala v životě potýkal s jakýmkoliv úkolem, ujal se ho vždy s pečlivostí a pilností sobě vlastní. Ke všemu přistupoval systematicky, výsledná práce tak byla vždy velmi dobře propracovaná a poctivě vyhotovená. I ve svém vysokém věku zůstává nadále velmi aktivním a jeho nezdolný optimismus a pozitivní přístup k životu je velkou inspirací pro mnoho lidí.

Autor: Ing. Pavel Pešout
Kategorie: Tiskové zprávy
Projekt: Středočeský kraj
Středočeský kraj