(* 30. 3. 1919, † 31. 7. 1995)

Ocenění Blanický rytíř in memoriam (1999) za celoživotní dílo, zejména za jeho rozsáhlou celoživotní práci historika a archiváře, za významnou organizační, osvětovou, výchovnou a bohatou publikační činnost.

Narozen 30. 3. 1919 v Lounech, zemřel 31. 7. 1995 v Benešově. Roku 1930 se s rodinou Jiří Tywoniak přestěhoval do Benešova, kde začal studovat na zdejším státním reálném gymnáziu. Mezi tamními profesory, kteří ho nejvíce oslovili, vynikli Josef Farka a především Josef Růžička, který mladého gymnazistu nadchl pro historii a vlastivědu. Svá gymnaziální studia Tywoniak ukončil v roce 1938. V tomtéž roce se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde ovšem stačil ukončit pouhé dva semestry, než došlo k násilnému uzavření českých vysokých škol v roce 1939. Léta druhé světové války prožil Jiří Tywoniak nejprve v pomocných úřednických místech, později jako učitel. V roce 1943 byl dokonce dočasně totálně nasazen v muniční továrně ve Vlašimi. Ihned po skončení války v roce 1945 se zapsal opět ke studiu na Univerzitě Karlově, tentokrát ovšem na Filozofické fakultě. Univerzitní studia ukončil po čtyřech semestrech v roce 1947, svou disertační práci Počátky průmyslové velkovýroby na Podblanicku však obhájil až v roce 1951 a v následujícím roce byl promován na doktora filozofie.

V roce 1947 i díky pomoci univerzitního profesora Karla Stloukala nastoupil místo učitele v nově založeném státním reálném gymnáziu v Sedlčanech, kde jako pedagog působil do roku 1956.

V roce 1956 začal působit jako vedoucí archivář v nově zřízené benešovské pobočce tzv. zemědělsko-lesnického oddělení Státního archivu Praha. Přes mnohé peripetie a nepřízeň „mocných“, která se projevila zejména v období normalizace po roce 1968, zde působil až do svého odchodu na odpočinek v roce 1981.

Jiří Tywoniak byl již od svých studentských let velmi aktivní a vyznačoval se nevšední pílí a šíří svých aktivit. Ve 40. a 50. letech tak kupříkladu spojoval činnost pedagoga, muzejníka, památkového konzervátora a archiváře, a to na Benešovsku a Sedlčansku. Jako konzervátor okresní památkové péče dokumentoval drobné movité a nemovité památky na Benešovsku a Sedlčansku, připravoval podklady pro soupisy historicky a kulturně významných objektů, shromažďoval dokumentaci pro územní plánování. Z mnoha jeho vystoupení ve prospěch památek připomeňme kupříkladu fakt, že se mu podařilo v roce 1952 před zničením zachránit část sedlčanské farní knihovny.

Výrazně se Jiří Tywoniak zapsal také do dějin muzejnictví na Podblanicku. Již v roce 1940 byl kooptován díky přímluvě profesora Růžičky za člena kuratoria Městského muzea v Benešově a stal se jeho archivářem a kustodem. Během okupace se podílel na záchraně sbírek z likvidovaného městského muzea v Netvořících, když zajišťoval jejich transport do Benešova ze zabraného území. V 50. letech byla činnost benešovského muzea značně ochromena prostorovými možnostmi i celkovou situací ve státě po únorovém převratu. Že tehdy benešovské muzeum nezaniklo, za to vděčí právě Jiřímu Tywoniakovi, který v té době personálně propojil muzeum, jehož byl správcem, a okresní archiv. V roce 1947 byl zároveň pověřen obnovením okresního muzea v Sedlčanech, kde v té době působil jako pedagog. Vypracoval plán muzejní práce na Sedlčansku a zároveň začal budovat muzejní knihovnu. Když bylo v roce 1954 zřízeno v Benešově Okresní muzeum na profesionálním základě, jehož působnost byla v roce 1960 rozšířena na správní reformou zvětšený „velký“ benešovský okres, nebylo již možné, aby Tywoniak i nadále působil i na poli muzejnictví. Proto se rozhodl nadále profesionálně věnovat pouze archivnictví.

Svůj vztah k historickým památkám písemného charakteru projevil již v době poválečných převratů, zachránil historicky velice cennou část písemností konopišťského patrimoniálního archivu. Po nástupu do benešovské pobočky Státního archivu Praha se věnoval především uspořádání patrimoniálních a rodinných šlechtických archivů. Záhy se vypracoval v uznávaného archivního odborníka, který svou erudicí značně převyšoval tehdejší průměr. Jeho renomé vynikajícího archiváře mezi odbornou veřejností mu do jisté míry pomohlo přečkat i dobu, kdy byl vystaven značnému nátlaku ze strany tehdejší politické garnitury.

Nezastupitelná byla Tywoniakova role editora vlastivědných periodik. První redaktorské zkušenosti získal již během válečných let, kdy se podílel na vydávání benešovského Podblanického kraje, jílovského Posázavského týdeníku a táborského Našeho kraje. V roce 1951 přišel s myšlenkou vydávat vlastivědný časopis historického kroužku v Sedlčanech s názvem Vltavsko nebo také Vltavan, k čemuž ovšem vinou zásahu úřadů nedošlo. O dvacet let později však založil Sedlčanský sborník.

Nesmazatelné zásluhy o rozvoj regionálních studií si ovšem získal tím, že stál u zrodu dvou vědeckých ročenek, které dnes svým významem překračují rámec regionu – Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka a Středočeského sborníku historického. První čísla obou sborníků, které začaly vycházet v roce 1957 a vychází dodnes, redakčně připravil právě Jiří Tywoniak. Již od samého počátku dbal jako redaktor na vysokou odbornou úroveň obou periodik a do značné míry ji dotvářel jako autor řady statí a příspěvků.

Také na poli historického a vlastivědného bádání se zapsal Jiří Tywoniak nesmazatelně do dějin našeho regionu. Již během válečných let, kdy navštěvoval seminář profesora Růžičky, napsal zajímavou seminární práci Nález prvotisku Pražské bible z roku 1488 v Benešově. Tywoniakova doktorská disertace nesoucí název Počátky průmyslové velkovýroby na Podblanicku byla věnována hospodářským a sociálním dějinám, které jsou v pozdější Tywoniakově rozsáhlé bibliografii zastoupeny opravdu hojně. Od 50. let, mimo jiné ve spolupráci s historikem Josefem Petráněm, se systematicky věnoval studiu sociální problematiky 16. až 18. století, zejména pak otázce poddanských nepokojů a povstání a to nejen na Podblanicku, ale v rámci celých středních Čech. Během svého života zveřejnil velké množství pramenů k dějinám Podblanicka, které se pokusil začlenit do nadregionálních a dokonce mezinárodních souvislostí.

V neposlední řadě je také třeba zdůraznit velkou snahu Jiřího Tywoniaka o popularizaci výsledků odborného historického a vlastivědného bádání mezi širokou veřejností. Pronesl množství popularizačních přednášek, pořádal exkurze, psal populárně naučné stati do denního tisku a jako pedagog se vždy všemožně snažil probouzet lásku k rodnému kraji i svých žáků.